Jak se (ne)pohádat...

Představte si, že sedíte v kupé sami, jen vy dva, naproti sobě. Přes špinavé okno k vám pronikají matné sluneční paprsky, oslňují vás a teplý letní vítr vám cuchá vlasy.

Zpátky do reality. Představte si, že jste do toho vlaku nasedli po neskutečně dlouhé hodině čekání. Slunko vám nechutně svítí do očí, které máte od toho debilního větru červené jak angorák. Je vám vedro. Lepíte.

Docela vás to všechno sere, ale ne tak jako ten druhý, co sedí naproti vám. Nepropustná, adrenalinem nacucaná atmosféra klasické partnerské roztržky s vámi třese, srdce tluče nejen díky tomu hnusnýmu kafi z Otrokovic dvakrát rychleji a vy jen děkujete svým černým brýlím, že můžete občas zkontrolovat, že ten druhý je pořád taky tak nasupený, jako vy.

Nečekané řešení v podobě hodinové hádky s průvodčí o platnosti/neplatnosti vaší jízdenky přichází v pravou chvíli. Obrana proti společnému nepříteli působí jako tmel, jako partnerský lepidlo spojující obě vaše nepřátelský fronty.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

---------

To, že pravda byla na naší straně, je jen třešničkou na dortu. A satisfakce v podobě vědomí, že se ta ženská musela cítit setsakramentsky trapně, jakbysmet.

Pusinky, smích a ruku v ruce na pivo included.

Jednou takhle v Brně...

Vytrpěné kafe

Už nějaký ten pátek si velice úspěšně a svědomitě pěstuju svou ukázkovou závislost na kofeinu. A můžu říct, že jsem v tom fakt dobrá, což se o žádném z mých nepočetných koníčků říct nedá. Abych pití kafe přivedla ještě o něco blíž té velevážené dokonalosti, přestala jsem si dokonce do hrnku házet cukr a taky v nejbližší době plánuju, že se vzdám i mlíka. Nemám k tomu vlastně žádný pádný důvod, kafe bez cukru a mlíka je hnusný a strašně hořký, ale tak nějak vnitřně cítím, že to tak musí být. A tak ho piju neoslazený a silný. A trpím.

Taky trochu trpím, když těch hrnků vypiju o fous víc, než je zdrávo. A je to supr. Začnu se klepat jak ratlík, srdce buší vostošest, píšu dřív den, než Dobrý a celkově vypadám solidně sjetě.

Vždycky se s tím musím nějak vypořádat. V tu chvíli si totiž připadám, jako by mi někdo ublížil.

Pozitivní je to, že si za to můžu vlastně sama. A taky nikdo jiný než já, mi s tím nepomůže. Najednou se cítím tak potřebná, protože kdyby nebylo mě, tak asi zkapu. A o to tady jde.

Považuju se za solidně sjetý důvod svý existence.

kruh Začarovanej

Cesta domů...

... je daleká, stotisíc mil, jak zpívají Tornádo Lue. A je to tak. Domů. Strašně divnej pojem, co?!

Vždycky, když jednou za čas přišlo na stěhování, čekala jsem pokaždý v tom starým, vyklizeným a prázdným bytě na takové to šimrání v břichu, na ten pocit něčeho ukončeného, na to pomyslné pootočení se za všemi těmi příběhy a událostmi, které se na tom místě odehrály.. Na to takzvané pohnutí mysli.

Nic. Tak hrozně jsem si toužila navodit ten výjimečný, neopakovatelný stav vnitřní melancholie. Nic.

Dokonce se přiznám, že tohle mé snažení bylo ještě ke všemu pokaždé trapně zakončené sebeopovrhujícím výrazem ve tváři a slovy "ty jsi debil, Zuzano". Jako by se vším tím harampádím, osobními věcmi a nábytkem, ztratil celý ten prostor svůj přiřazený význam. Už to není to vaše domů, už to jsou jen starý, oťapaný zdi a prošlapaný špinavý koberec, který tak nějak nevědomky říká, kde jste asi nejčastěji obědvali. Prostě jen... byt. Nothing personal.

Až se zase jednou budu stěhovat, stejně tam budu zase stát a čekat. Ty jsi debil, Zuzano, říkám si už teď.

Jak je těžké začít...

Věřím, že nejsem jediná, která se trápí se začátky. Nemyslím zrovna ty textové, jako například jak doprdele začít s úvodem seminárky na téma Johann Fridrich Herbart a jeho pojetí vůle v etické výchově. Brrr. Nebo jak začít email šéfovi, že jste něco zkonili. To je taky kolikrát nebesky těžký. Ale to teď zrovna nemám na mysli.

Takže prostě začátky. Víte, že máte něco na práci. Ani to není nic složitého, náročného, dlouhodobého, prostě není to žádná nahovno věc; naopak - je to naprosto jednoduchá a snadná záležitost, kterou můžete mít za pár momentů hotovou. Jenže když se vám nechce, vypadá i <zde uveď svůj problém> naprosto nedosažitelně. Někdy se stává, že level vaší lenosti s něčím začít už je případ pro doktora. 

Jenže, víte co je nejhorší? Jednou ta situace musí nastat. Vy vstanete a přinutíte se TO udělat. No, a pak přichází ta chvíle - cítíte se jako král, jako silný, hrozně zásadový a tak strašně vnitřně bohatý a plný člověk, který TO DOKÁZAL! Je to hrozně self-naplňující, fakt. A to mě baví, jak se sami dokážeme suprově nadhodnocovat a děláme ze sebe takové dříče. 

Já se nemít, co bych pak dělala??

Stále zde...

Po dvou letech od napsání prvního a zároveň posledního příspěvku se opět vracím ke svým stálým čtenářům s novou, vylepšenou verzí svého blogu. Je pravděpodobné, že zde budu přispívat se stejným entuziasmem, se stejnou vášní a pravidelností, jak jste byli zvyklí, což většinu z vás zajisté potěší. Opět se budu zabývat především tím, co mě sere a nebaví, a tato témata budu upřednostňovat před těmi pozitivními, protože těch je málo. Protože každý den není posvícení, kovářova kobyla chodí bosa a z louže pod okap.

Mějte mě rádi. Dík.