... je daleká, stotisíc mil, jak zpívají Tornádo Lue. A je to tak. Domů. Strašně divnej pojem, co?!
Vždycky, když jednou za čas přišlo na stěhování, čekala jsem pokaždý v tom starým, vyklizeným a prázdným bytě na takové to šimrání v břichu, na ten pocit něčeho ukončeného, na to pomyslné pootočení se za všemi těmi příběhy a událostmi, které se na tom místě odehrály.. Na to takzvané pohnutí mysli.
Nic. Tak hrozně jsem si toužila navodit ten výjimečný, neopakovatelný stav vnitřní melancholie. Nic.
Dokonce se přiznám, že tohle mé snažení bylo ještě ke všemu pokaždé trapně zakončené sebeopovrhujícím výrazem ve tváři a slovy "ty jsi debil, Zuzano". Jako by se vším tím harampádím, osobními věcmi a nábytkem, ztratil celý ten prostor svůj přiřazený význam. Už to není to vaše domů, už to jsou jen starý, oťapaný zdi a prošlapaný špinavý koberec, který tak nějak nevědomky říká, kde jste asi nejčastěji obědvali. Prostě jen... byt. Nothing personal.
Až se zase jednou budu stěhovat, stejně tam budu zase stát a čekat. Ty jsi debil, Zuzano, říkám si už teď.