Mikroblog No. 1 ...

...aneb myšlenky kratší než klasickej příspěvek do blogu, ale delší než tweet. Račte číst...

Proč se, proboha, nějaká Miss Earth zmiňuje v médiích, že sežere pytlík brambůrků na posezení? Dělá to přece každej druhej, ne?! Ještěže se nezmínila, že nejpohodlnější jsou pro ni džíny a tričko, vedle do zdi bych totiž vymlátila velkej nevzhlednej důlek.

Pořád se mi zdají hororové "pracovní" sny. Tak například, že zaspím a před obchodem je řada jak na banány. Nebo že si spletu email a potvrzení objednávky pošlu na jinou adresu. Děs. To se pak budím vyklepaná jak startka a nemůžu znovu usnout. Pak si taky pletu klíče od domu a od práce. Vyplývá z toho, že bych měla přestat pracovat?

Už tři měsíce nekouřím. To si takhle jdu po ulici a vidím týpka s cigárem - tak hned nahodím takový ten opovrhující ksicht - jakože "fůůůj, to je hnus, a ten smrad = kuřáku smrdíš apod.", tvářím se namyšleně a baví mě to.

Měla bych si co nejdříve obstarat vánoční náladu. Upéct perníčky, jak mi bylo nedávno důrazně připomenuto. Předpokládám, že ještě tento týden se zmíní o lineckém. Opět velmi důrazně, předpokládám. 

Háčky a čárky, hovada!

"Sory ja to nepouzivam ja sem si odvyk ze psani v chatech a tak" ... jsem dneska zachytila kdesi na internetech. 

Pánové a dámy, já ve skutečnosti nejsem žádný grammar nazi - pokud najdu v bulvární titulce novinek cézet nějakou tu hrupku, tak se leda tak od srdce zasměju - ale pro dnešek jsem se rozhodla sepsat jeden malý, ale nadupaný HEJT, který bude vyjadřovat mou nenávist k těm, kteří neumí/nechtějí používat háčky a kurva čárky. 

Já jako opravdu chápu, že když někdo žije v zahraničí, že je pro něj složité tu diakritiku používat. Taky jsem tam žila a ta blbá belgická klávesnice mi dala dost zabrat (viz obrázek). Ale pokud někdo žije tady, v Český republice, a píše na český klávesnici a přispívá na českým netu různejma hovadinama, který budou číst zejména Češi, měl by být přece schopný psát normálně česky a ne nějakou zpatlaninou. 

A nejčastější výmluvou oněch pisálků právě je, že už si v tom anglofonním prostředí odvykli, a že dělaj s kompama, a tam že se to už vůbec nepoužívá... a bla bla bla. Je v tom akorát lenost a vševysvětlující dogma "ale vzdyt tomu kazdy rozumi". Proboha, ale vždyť na tom přece není nic těžkého, ne?! A uvědomte si, že kolikrát to vypadá asi tak vtipně, jako byste psali rukou - psacím písmem - bez háčků a čárek. 

Tak. Konec hejtu. Howgh. 

Když se půlka Brna špatně vyspí...

...budu mít na hovno den i já, ač jsem spala spánkem spravedlivým. Toť jedno moudro na začátek.

Představte si...

Ráno vstanete, uděláte si kafe, namažete chleba, sednete ke stolu a žvýkajíc koukáte z okna do mlhavého rána. Váš mozek se probouzí asi tak rychle, jako se courá slimák při závodech do vrchu. Pomalu mrkáte a pozorujete zmrzlé holuby na zmrzlých okapech. Moc pěkné ráno.

Horká sprcha z vás konečně dělá uvažující bytost a tak se (i když nechcete) dáváte na milost každodennímu pracovnímu zápalu. Cítíte se pořád docela fajn. 

Pak vám nějaká buchta s rtěnkou na zubech začne vyčítat, proč zrovna ona nedostane ty "brýle zdarma".

Postarší paní se začne rozčilovat, když se jí zeptáte, jestli by náhodou neměla ty 2,- Kč z 202,- Kč. 

Divný chlápek po vás velice nenápadně loudí drahé vybavení prodejny. Samozřejmě zdarma. 

Opět musíte těm nechápajícím vysvětlovat, co znamená "Sudové víno pouze s sebou". Znamená to, že sudové víno prodáváme pouze s sebou. 

Strašidelně chraptící týpek vás přesvědčuje o škodlivosti chemtrails. 

Postarší cigánka vám nutí nože. 

A vy jen tupě sníte o tom ranním hrnku kafe a říkáte si, že byste byli raději tím zmrzlým holubem. 

Znáte ten pocit??

Zásadně nefilozofuji

Už nějakou dobu si uvědomuju ten vnitřní pocit...

...že ani zdaleka nejsem ten člověk, co se neúnavně pídí po onom smyslu života.

Chytré citáty slavných mě obvykle nechávají chladnou. Nezajímají mě podstaty světových náboženství. Taky nechci nakrmit všechny africký děti a osvobodit KLDR z útrap. Jsem bezmezně povrchní, laxní a zřejmě emočně vydojený jedinec. Čím jsem starší, tím je to horší.

Nedávno se mi jedna slečna snažila vnutit myšlenku, která ve zkratce byla o tom, že bychom neměli své životy snít, ale žít je. WTF, řekla jsem jí... Pak jsem jí taky řekla, že Coelha nečtu, že filozofie je bohužel nutné vysokoškolské zlo a taky ať už raději mlčí, že mě to stejně nezajímá. Stihla jsem ale dodat, že jí "jako chápu, jak to myslí, jen že zřejmě natrefila na špatnýho člověka..." (nejsem totiž žádná pruda, že jo...)

A tak si teď říkám, jestli je chyba na mojí straně (že mám natolik úpadkový charakter, že mě základní otázky života a smrti těžce míjí), nebo jsou ostatní tak příšerně pokrytečtí (že lžou sami sobě o tom, jak moc chtějí vysvětlit ono jsoucno a bytí, protože kdosi chytrý po tom pátral taky).

Taky mám jeden citát:

„Uberte mrtvol, pane Jánský, hlavně uberte mrtvol. A těch much je tam taky strašně moc.“ (Nakladatel)

Pathetic life of mortals

17:40:38 Zrovna sklízím prázdné krabice.

17:40:39 Všimnu si, že na stole stojí zboží, které se neprodalo.

17:40:40 Mohla bych ho vrátit zpátky do skladu, pomyslím si.

17:40:43 Jednu z krabic hodím ke stolu, abych do ní potom zboží naskládala.

17:40:49 Když odcházím s prázdnými krabicemi do skladu, letmo zahlédnu na zemi u stolu pohozenou krabici.

17:40:50 Co tam ta krabice dělá? pomyslím si. Vždyť jsem posbírala všechny!

Jak se (ne)pohádat...

Představte si, že sedíte v kupé sami, jen vy dva, naproti sobě. Přes špinavé okno k vám pronikají matné sluneční paprsky, oslňují vás a teplý letní vítr vám cuchá vlasy.

Zpátky do reality. Představte si, že jste do toho vlaku nasedli po neskutečně dlouhé hodině čekání. Slunko vám nechutně svítí do očí, které máte od toho debilního větru červené jak angorák. Je vám vedro. Lepíte.

Docela vás to všechno sere, ale ne tak jako ten druhý, co sedí naproti vám. Nepropustná, adrenalinem nacucaná atmosféra klasické partnerské roztržky s vámi třese, srdce tluče nejen díky tomu hnusnýmu kafi z Otrokovic dvakrát rychleji a vy jen děkujete svým černým brýlím, že můžete občas zkontrolovat, že ten druhý je pořád taky tak nasupený, jako vy.

Nečekané řešení v podobě hodinové hádky s průvodčí o platnosti/neplatnosti vaší jízdenky přichází v pravou chvíli. Obrana proti společnému nepříteli působí jako tmel, jako partnerský lepidlo spojující obě vaše nepřátelský fronty.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

---------

To, že pravda byla na naší straně, je jen třešničkou na dortu. A satisfakce v podobě vědomí, že se ta ženská musela cítit setsakramentsky trapně, jakbysmet.

Pusinky, smích a ruku v ruce na pivo included.

Vytrpěné kafe

Už nějaký ten pátek si velice úspěšně a svědomitě pěstuju svou ukázkovou závislost na kofeinu. A můžu říct, že jsem v tom fakt dobrá, což se o žádném z mých nepočetných koníčků říct nedá. Abych pití kafe přivedla ještě o něco blíž té velevážené dokonalosti, přestala jsem si dokonce do hrnku házet cukr a taky v nejbližší době plánuju, že se vzdám i mlíka. Nemám k tomu vlastně žádný pádný důvod, kafe bez cukru a mlíka je hnusný a strašně hořký, ale tak nějak vnitřně cítím, že to tak musí být. A tak ho piju neoslazený a silný. A trpím.

Taky trochu trpím, když těch hrnků vypiju o fous víc, než je zdrávo. A je to supr. Začnu se klepat jak ratlík, srdce buší vostošest, píšu dřív den, než Dobrý a celkově vypadám solidně sjetě.

Vždycky se s tím musím nějak vypořádat. V tu chvíli si totiž připadám, jako by mi někdo ublížil.

Pozitivní je to, že si za to můžu vlastně sama. A taky nikdo jiný než já, mi s tím nepomůže. Najednou se cítím tak potřebná, protože kdyby nebylo mě, tak asi zkapu. A o to tady jde.

Považuju se za solidně sjetý důvod svý existence.

kruh Začarovanej

Cesta domů...

... je daleká, stotisíc mil, jak zpívají Tornádo Lue. A je to tak. Domů. Strašně divnej pojem, co?!

Vždycky, když jednou za čas přišlo na stěhování, čekala jsem pokaždý v tom starým, vyklizeným a prázdným bytě na takové to šimrání v břichu, na ten pocit něčeho ukončeného, na to pomyslné pootočení se za všemi těmi příběhy a událostmi, které se na tom místě odehrály.. Na to takzvané pohnutí mysli.

Nic. Tak hrozně jsem si toužila navodit ten výjimečný, neopakovatelný stav vnitřní melancholie. Nic.

Dokonce se přiznám, že tohle mé snažení bylo ještě ke všemu pokaždé trapně zakončené sebeopovrhujícím výrazem ve tváři a slovy "ty jsi debil, Zuzano". Jako by se vším tím harampádím, osobními věcmi a nábytkem, ztratil celý ten prostor svůj přiřazený význam. Už to není to vaše domů, už to jsou jen starý, oťapaný zdi a prošlapaný špinavý koberec, který tak nějak nevědomky říká, kde jste asi nejčastěji obědvali. Prostě jen... byt. Nothing personal.

Až se zase jednou budu stěhovat, stejně tam budu zase stát a čekat. Ty jsi debil, Zuzano, říkám si už teď.

Jak je těžké začít...

Věřím, že nejsem jediná, která se trápí se začátky. Nemyslím zrovna ty textové, jako například jak doprdele začít s úvodem seminárky na téma Johann Fridrich Herbart a jeho pojetí vůle v etické výchově. Brrr. Nebo jak začít email šéfovi, že jste něco zkonili. To je taky kolikrát nebesky těžký. Ale to teď zrovna nemám na mysli.

Takže prostě začátky. Víte, že máte něco na práci. Ani to není nic složitého, náročného, dlouhodobého, prostě není to žádná nahovno věc; naopak - je to naprosto jednoduchá a snadná záležitost, kterou můžete mít za pár momentů hotovou. Jenže když se vám nechce, vypadá i <zde uveď svůj problém> naprosto nedosažitelně. Někdy se stává, že level vaší lenosti s něčím začít už je případ pro doktora. 

Jenže, víte co je nejhorší? Jednou ta situace musí nastat. Vy vstanete a přinutíte se TO udělat. No, a pak přichází ta chvíle - cítíte se jako král, jako silný, hrozně zásadový a tak strašně vnitřně bohatý a plný člověk, který TO DOKÁZAL! Je to hrozně self-naplňující, fakt. A to mě baví, jak se sami dokážeme suprově nadhodnocovat a děláme ze sebe takové dříče. 

Já se nemít, co bych pak dělala??