Už nějakou dobu si uvědomuju ten vnitřní pocit...
...že ani zdaleka nejsem ten člověk, co se neúnavně pídí po onom smyslu života.
Chytré citáty slavných mě obvykle nechávají chladnou. Nezajímají mě podstaty světových náboženství. Taky nechci nakrmit všechny africký děti a osvobodit KLDR z útrap. Jsem bezmezně povrchní, laxní a zřejmě emočně vydojený jedinec. Čím jsem starší, tím je to horší.
Nedávno se mi jedna slečna snažila vnutit myšlenku, která ve zkratce byla o tom, že bychom neměli své životy snít, ale žít je. WTF, řekla jsem jí... Pak jsem jí taky řekla, že Coelha nečtu, že filozofie je bohužel nutné vysokoškolské zlo a taky ať už raději mlčí, že mě to stejně nezajímá. Stihla jsem ale dodat, že jí "jako chápu, jak to myslí, jen že zřejmě natrefila na špatnýho člověka..." (nejsem totiž žádná pruda, že jo...)
A tak si teď říkám, jestli je chyba na mojí straně (že mám natolik úpadkový charakter, že mě základní otázky života a smrti těžce míjí), nebo jsou ostatní tak příšerně pokrytečtí (že lžou sami sobě o tom, jak moc chtějí vysvětlit ono jsoucno a bytí, protože kdosi chytrý po tom pátral taky).
Taky mám jeden citát:
„Uberte mrtvol, pane Jánský, hlavně
uberte mrtvol. A těch much je tam taky strašně moc.“ (Nakladatel)