Tak jsem po dvou a půl letech šmírovala sama sebe na internetu a zjistila jsem, že mám blog! "Paráda, to jsou mi věci!" řekla jsem si v duchu a rozhodla se, že jej nenechám upadnout ve vlastním zapomnění a něco napíšu.
No jo, ale co?
Špaldovou mouku stále nekupuju, protože je stále nekřesťansky drahá, pořád se
mi nepodařilo naučit se ve spánku vypadat jak Šípková Růženka (ano, jsem
jedna z těch, které když spí, tak vypadají jak po mrtvičce), to Caro na poličce v kuchyni je pořád jedno a to samé, a moje nechuť ke všemu filozofickému se, kupodivu, neprohloubila.
Během těch dvou a něco let se vlastně nic zvláštního nestalo - jen jsem změnila práci, byt i kočku, z černé šla na blond a zpátky na černou, a pak zas na blond, přestala jsem kvůli zvířátkům jíst maso a zamilovala se do sušených rajčat. Začala číst komixy (alespoň si to o sobě myslím), zvládla všechny série Hry o trůny a v praxi uvedla umění klávesových zkratek.
Takže to vypadá, že tenhle blog bude opět zet prázdnotou. Zet? Fakt to tak je? No fakt!