Pathetic life of mortals

17:40:38 Zrovna sklízím prázdné krabice.

17:40:39 Všimnu si, že na stole stojí zboží, které se neprodalo.

17:40:40 Mohla bych ho vrátit zpátky do skladu, pomyslím si.

17:40:43 Jednu z krabic hodím ke stolu, abych do ní potom zboží naskládala.

17:40:49 Když odcházím s prázdnými krabicemi do skladu, letmo zahlédnu na zemi u stolu pohozenou krabici.

17:40:50 Co tam ta krabice dělá? pomyslím si. Vždyť jsem posbírala všechny!

K zamyšlení

Myslím, že bych se měla odnaučit používat na konci věty tři tečky...

Jak se (ne)pohádat...

Představte si, že sedíte v kupé sami, jen vy dva, naproti sobě. Přes špinavé okno k vám pronikají matné sluneční paprsky, oslňují vás a teplý letní vítr vám cuchá vlasy.

Zpátky do reality. Představte si, že jste do toho vlaku nasedli po neskutečně dlouhé hodině čekání. Slunko vám nechutně svítí do očí, které máte od toho debilního větru červené jak angorák. Je vám vedro. Lepíte.

Docela vás to všechno sere, ale ne tak jako ten druhý, co sedí naproti vám. Nepropustná, adrenalinem nacucaná atmosféra klasické partnerské roztržky s vámi třese, srdce tluče nejen díky tomu hnusnýmu kafi z Otrokovic dvakrát rychleji a vy jen děkujete svým černým brýlím, že můžete občas zkontrolovat, že ten druhý je pořád taky tak nasupený, jako vy.

Nečekané řešení v podobě hodinové hádky s průvodčí o platnosti/neplatnosti vaší jízdenky přichází v pravou chvíli. Obrana proti společnému nepříteli působí jako tmel, jako partnerský lepidlo spojující obě vaše nepřátelský fronty.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

---------

To, že pravda byla na naší straně, je jen třešničkou na dortu. A satisfakce v podobě vědomí, že se ta ženská musela cítit setsakramentsky trapně, jakbysmet.

Pusinky, smích a ruku v ruce na pivo included.

Jednou takhle v Brně...