Už nějaký ten pátek si velice úspěšně a svědomitě pěstuju svou ukázkovou závislost na kofeinu. A můžu říct, že jsem v tom fakt dobrá, což se o žádném z mých nepočetných koníčků říct nedá. Abych pití kafe přivedla ještě o něco blíž té velevážené dokonalosti, přestala jsem si dokonce do hrnku házet cukr a taky v nejbližší době plánuju, že se vzdám i mlíka. Nemám k tomu vlastně žádný pádný důvod, kafe bez cukru a mlíka je hnusný a strašně hořký, ale tak nějak vnitřně cítím, že to tak musí být. A tak ho piju neoslazený a silný. A trpím.
Taky trochu trpím, když těch hrnků vypiju o fous víc, než je zdrávo. A je to supr. Začnu se klepat jak ratlík, srdce buší vostošest, píšu dřív den, než Dobrý a celkově vypadám solidně sjetě.
Vždycky se s tím musím nějak vypořádat. V tu chvíli si totiž připadám, jako by mi někdo ublížil.
Pozitivní je to, že si za to můžu vlastně sama. A taky nikdo jiný než já, mi s tím nepomůže. Najednou se cítím tak potřebná, protože kdyby nebylo mě, tak asi zkapu. A o to tady jde.
Považuju se za solidně sjetý důvod svý existence.
kruh Začarovanej
Žádné komentáře:
Okomentovat